Moderní poustevník u Teplických skal
P. Laurentius Wintera, 1.12.1893
Letos 1.prosince 1893 to bude přesně 130 let, kdy v Teplicích zemřel muž, který upadá čím dál tím více v zapomnění, ale jehož život z vícero pohledů je natolik zajímavý, že stojí za to ho vylíčit čtenářům časopisu Krkonoše (Riesengebirge) a návštěvníkům Teplických skal (1).
Na počátku minulého století žil v Praze velice vyhledávaný lékař, který byl taktéž doktorem filosofie jménem Johann Maximilian Edler von Peytersberg (Jan Maxmilián, pán z Peytersbergu). Jeho původ byl sice občanský - byl to rodilý Pražák - ale jeho učenost a hlavně zaběhlá lékařská praxe mu zajistily takové jméno, že byl v roce 1730 od císaře Karla VI. povýšen do stavu šlechtického. Byl ženatý a vlastnil v Praze dům. Pravděpodobně byl již v časech studií seznámen s některými členy Benediktinů v Břevnově u Prahy a byl taktéž v Praze domácím lékařem a srdečným přítelem tohoto duchovného domu, takže byl považován mimořádného člena této instituce. Když jeho jediný syn dospěl, myslel si Dr. Peytersberg, že mu nemůže lépe zajistit budoucnost, než že ho nechal přijmout do kláštera v Břevnově, což ho obšťastnilo natolik, že zaplatil příležitostně této instituci 10 000 zlatých. Jeho syn byl jedním z nejnadanějších členů jejich řádu, studoval na univerzitě v Salzburgu filosofii a přednášel ji na teologických místech v Břevnově a v Broumově. Jeho kláštěrní jméno bylo P. Benno; zemřel v Broumově v roce 1772, kde byl několik let vedoucím provisorem nadace.
Když Dr. Peytersbergovi zemřela v roce 1748 náhle žena (2), přesídlil z Prahy do Broumova a žil zde jako host místní nadace až do roku 1752. Již tady se cítil být přitahován k duševním a zbožným rozjímáním; vedl v místních kostelech vícero pobožností zvláště ke konci roku a věnoval velkou část svého zisku chudým v Broumově. Když těžce onemocněl, provedl slib, že po uzdravení postaví kapli zasvěcenou Bohu a Marii. Když se opravdu uzdravil, nazapomněl na svůj slib, ale rozhodl se taktéž zbytek svého života strávit v ústraní, jako obyvatel postavené kaple. Porozhlédl se v Broumově a toto místo nalezl u kostela u dolní brány. Tehdejší opat Břevnova a Broumova Fridrich podmínil přestěhování do kaple Peytersbergovým vstupem do benediktinského řádu. Tento požadavbek však nemohl splnit, neboť muž Augustil Hiller, který byl jeho věrný služebník a při nemoci stál s osobními oběťmi při Peytersbergovi, si přál po postavení kaple dožít s ním život a dokonce být s ním i pochován. Hiller byl však Benediktinům nepřátelsky nakloněn. Na tomto základě opustil Peytersberg Broumov v roce 1752, aby se poohlédl po jiném místě. Tak přišel do Dolních Teplic a vyžadoval skrz jednání s tehdejším správcem obce Johannem Zellerem od majitelů pozemků Straky a jeho mluvčího Wieschnicka povolení. Nabídnuto mu bylo místo na jednom velice zarostlém a kamenitém pahorku. V pondělí po květné neděli roku 1753 nechal Peytersberg, mezitím bydlící v zámku v Dolních Teplicích, místo očistit a postavit základ. Stavitelem byl Johann Gottlieb Khün ze Slezského Schömbergu. V srpnu 1754 byla stavba dokončena a 18. tohoto měsíce byl kostelík vysvěcen hradeckým generálním vikářem Josefem Saxem, rodilým broumovákem, pod asistencí faráře Futtera z Českých Vernéřovic a teplického faráře Meissnera a kaplana Breuera. Po vysvěcení, které začalo v 7 hodin ráno, byl ve slavnostním procesí dvanácti bíle oděných panen obraz Panny Marie (Mariahilf), které byl kostelík zasvěcen, přenesen ze zahrady eremitů na oltář, kde se dodnes nachází.
Peytersberg se do poustevny se svým věrným služebníkem nastěhoval již 16. října 1753. Napřed se nastrojil sám do poustevnického šatu kongregace Ivanitů (3) a po vysvěcení kostelíka nechal nastěhovat a ustrojit i svého sluhu Hillera pod jménem bratr Ivan a přihlásit i druhého bydlícího pod jménem bratr Evagrius. Peytersberg se nechal v hábitu také namalovat a jeho podobizna dodnes visí k kostele P. Marie. Tito tři obyvatelé žili svatě, skromě, působili hodně dobra mezi lidem, žili 10 let společně v kostelíku, jehož údržba byla jejich hlavním zaměstnáním. Zažili tvrdé časy sedmileté války, museli čas od času z poustevny utéci, vraceli se ale vždy nazpět a pomáhali dle sil překonávat bídu, kterou válka zvláště v těchto oblastech rozšířila. Jen byla válka u konce, zemřel Peytersberg dne 1. prosince 1764, 75 let stár. Oba zbývající Ivanité vedli dle vzoru a přání svého dárce svatý život dále a docílili u lidí uznání a lásku. Když v roce 1782 dekret císaře Josefa II. všechny poustevny zrušil, byli tepličtí Ivanité pouze dva ze 17 v celé zemi. Bratr Ivan Hiller zemřel 7. srpna 1788 72 let stár, společník odešel před ním 16. března 1786 jako 76 letý stařec.
Od Dr. Peytersberga darovaný kostel a příslušenství stojí dodnes. Vyvyšuje se na západ od Teplic na cestě po Kamenci, starého rytířského sídla, do světoznámého skalního města. Kostelík působí půvabně, postaven ve stylu 18. století, je ozdobou celého okolí, lidmi uctíván, zvláště o mariánských slavnostech vyhledáván jako cíl poutníků z blízka i daleka. Bydliště eremitů slouží dnes jako byt služebníka kostela. Od kostela můžeme se kochat pohledem na tři strany, na kopec porostlý zelenými stromy a v pozadí gigantické malebné stalní masivy teplické a východně v údolí teplické náměstí se dvěma zámky a s kostelem sv. Vavřince. Jen málokdo vzpomene na muže, který zde po bohatém životě našel klidné dožití a který rozšiřoval požehnání a dobré skutky. Tento článek by měl vzpomínku na něj oživit a komu byl neznámý, ji zapustit.
poznámky:
(1) Článek vyšel v časopise "Das Riesengebirge" č. 3 a 4 nebo 47/48 (1893), cena 14 f, originál článku uložen v broumovském archivu ve Forchheimu, kaseta 26/č.7 - P. Laurentius Wintera byl místní broumovský historik, narozen 6.1.1864 v Náchodě, Benediktin z Břevnova-Broumova, profesor na broumovském nadačním gymnáziu, zemřel 28.2.1914 v Broumově.
(2) Vypravuje se, že jeho žena Katharina rozená Schönfeldern, sice počestná a cudná, ale byla prchlivá a unáhlená. Když se jednou Dr. Peytersberg v příjemné společnosti trochu zdržel a tak zmeškal doma oběd aniž by se ukázal, upadla jeho žena milující pořádek do nespokojenosti a při jídle se zadusila knedlíkem.
(3) "Ivanité" byli státně i nábožensky uznanou institucí v Čechách. Protože od roku 1620 se poustevničení v Čechách neustále rozšiřovalo a od roku 1720 vzhledem k výhodám šlechticů a majetných občanů, kdy již byla v zemi celá legie poustevníků, rozhodlo se náboženské vedení dát celé této věci příslušnou organizaci a po mnoha poradách v pražské konzistoři se došlo k závěru, že všichni poustevníci dostanou jméno po prvním poustevníkovi v Čechách, který se jmenoval Ivan. Poustevníci dostali vlastní statut, museli zůstat ve svých poustevnách, vést pobožný život, oblékat se do žlutošedého roucha se špičatou kapucí, krátkým pláštěm s růžencem a křížem. Císař Karel VI. a papež Klemens XII. uznali tento řád v roce 1725. Poustevníci, takto pod přísným dohledem, ztratili sice na počtu, ale získali na uznání až do roku 1782, kdy je císař Josef II. zrušil. Později se poustevníci znovu objevili, ale nikoli pod jménem "Ivanité". Poustevníci při kapli na Hvězdě u Broumova byli taktéž Ivanité.
Volně přeložil Bohumil Sýkora, 29.9.2002