Každý kraj má svá památná místa, na která žádný její obyvatel nedá dopustit, zvláště když daleko od vlasti vzpomíná na své dětství. V máji, když příroda v nejkrásnějším ročním šatě před našimi zraky čaruje, je píseň touhy zvláště silná. Putujeme v duchu sem a tam po kopcích a vzpomínáme na místa, kde nám mnohá šťastná hodina odbíjela.

Snad každý obyvatel Teplic a přítel tohoto idylického místa vystupuje v měsíci Matky Boží na pahorek nad městem, kde na zalesněné výšině stojí jejich klenot – Das Mariahilf-Kirchlein - mariánský kostelík. Tam nachází tělo i duše poutníků zotavení a pomoc. Čerstvé ovzduší, stinná cesta, svěží písně tmavých korun stromů bývají odměnou poutníků. Vzpomínáme na každoročních 32 májových pobožností. Nepřinášel domů poklad útěchy a tichého odevzdání novou odvahu či jen nově zažehnuté světlo milosti?

Pro každou rodinu byl tento kostelík mezníkem v životě. Při oltáři Matky Boží počala pro místní i přátele z okolí cesta do života. U oddávacího oltáře každý přijal Boží požehnání na cestu životem. Mariánský kostelíčku – tebe milovali již naši otcové. Každoročně v tvých zdech slavili šest nádherných svátků:

V tyto dny přicházelo mnoho poutníků. Mimo ně se zde konali všední mše každé úterý a sobotu.

Dříve zde stál gotický kostelík „U naší milé paní“, podle pověsti postavený roku 1177 a 1421 zbořen husity. V roce 1450 byl obnoven do původního stavu.

Nynější kostelík nechal vystavět pražský lékař a filosof Dr. Maxmilián pán z Peythersbergu. Ten pro svou učenost a lékařský věhlas byl v roce 1730 ve věku 42 let císařem Karlem VI. povýšen do šlechtického stavu. Ženatý, rodilý Pražan, byl domácím lékařem břevnovského opatství. Jeho syn, narozený v roce 1728, se stal benediktinem a vyučoval jako profesor v Boumově, kde roku 1772 zemřel. Vypravuje se, že Maxmilianova manželka byla prchlivá a zadusila se knedlíkem. Po její smrti roku 1748 se odstěhoval Dr. Peytersberg do Broumova, kde v tamnějším klášteře žil do roku 1752. Těžce onemocněl a dva měsíce strávil na lůžku. Učinil slib, že pokud se uzdraví, postaví kapli na počest Panny Marie a zbytek života stráví jako poustevník. Svého sluhu Augustina Hillera, který ho v jeho nemoci obětavě ošetřoval, chtěl též zaopatřit. Jakožto benediktinovi by to nebylo proveditelné, proto vstoupil do řádu Ivanitů. Jméno tohoto řádu pochází od prvního poustevníka v Čechách svatého Ivana. Řád byl v roce 1725 císařem Karlem VI. a papežem Klementem XII. potvrzen.

Tito poustevníci se museli zdržovat ve své poustevně, vést bohabojný život a nosit roucho žlutohnědé barvy s bílým pruhem, špičatou kapuci, krátký plášť s růžencem a křížem.

Místo pro stavební základy v Broumově, které vybral Dr. Peytersberg, broumovský klášter neodsouhlasil. Odebral se proto do Dolních Teplic a bydlel na tamnějším zámku. Prostřednictvím úředního správce Johana Zellera obdržel Peytersberg od dědice barona Straky a jeho poručníka hraběte Wieschnicka místo pro stavbu poustevny. Nacházelo se nedaleko zámku na kamenité vyvýšenině, porostlé lískovými keři.

V pondělí po květné neděli roku 1753 nechal prostřednictvím stavitele Johanna Gottlieba Kühna ze Slezského Schömbergu kopat základy a stavět kostelík. Kámen vedle kříže před kostelem měl by být místem, ze kterého řídil stavbu. Kameny ke stavbě byly pravděpodobně těženy v poblíž ležícím lomu. V srpnu 1754 byla stavba dokončena a 18. tohoto měsíce byl kostelík vysvěcen hradeckým generálním vikářem Josefem Saxem, rodilým broumovanem, za asistence faráře Futtery z Horních Vernéřovic, teplického faráře Meissnera a kaplana Breuera.

Během slavnostního procesí byl obraz Matky Boží (Mariahilf) přenesen z poustevnické zahrady dvanácti bíle oděnými dívkami do vysvěceného kostelíka a vsazen do oltáře, kde se dodnes nachází. Po vysvěcení kostelíka nechal Peytersberg svého sluhu Hillera pod jménem Ivan a ještě druhého poustevníka jménem Evagrius vstoupit do řádu.

Stavba je jednolodní kostel se zúženým presbytářem, který je ukončený konchou. Plocha stěn je rozčleněna toskánskými pilastry. Strop je rovný rákosový s mohutnými fabiony. Na něm je namalovná velká freska. Iluzivní architektura představuje balustradu s průhledem do nebe, v němž je Marie právě korunována svatou Trojicí. Nad presbytářem jsou namalovány ilustrace k modlitbě růžence. Na vítězném oblouku je natažena páska s latinským nápisem „K trůnu požehnání nechte nás přijíti, abychom získali milosrdenství“. Obrazy mají dobrou kompozici, kresbu a dobře zvládnutý malířský styl. Žel i zde barvy při restaurování utrpěli škodu.

Oltář nese obraz Matky Boží. Figurální výzdobu tvoří řada andělů. Vyřezávané postranní oltáře jsou zasvěceny svatým Jáchymovi, Anně, Sebastianovi a Rochovi. Další menší oltář je růžencový. Šest rokokových obrazů zdobících stěny představuje výjevy ze života Matky Boží.

• filia Dei patri – dcera Boha Otce
• mater Dei filii – matka Syna Božího
• sponsa Spiritus Sancti – nevěsta Ducha Svatého

1. Marie přísně hledící na diváka. Pod ní slova: DOMINA NOSTRA – paní naše
2. Na druhém se nachází zuřivec v davu lidí. Drží v ruce metlu z proutí. Lebky mrtvých mu leží u nohou. Bída, nouze a nemoc chtějí, jak se zdá, s lidmi zatočit. Tito hledí na dobrotivou paní, která je jediná osvícena a může neštěstí zabránit. Čteme zde MEDIATRIX NOSTRA – orodovnice naše.
3. Před námi stojí skupina obžalovaných. Mezi bezmocné vstupuje Marie jako obhájkyně. Slova zde uvedená vysvětlují její úlohu: ADVOCATA NOSTRA - obhájkyně naše
4. Obraz nám ukazuje Marii a její láskyplnou vládu nad plameny očistce. U toho jsou slova MISERATRIX NOSTRA – milostiplná
5. Poslední obraz představuje Marii jako AUXILIATRIX NOSTRA – pomocnice naše

Okna s barevnými vitrážemi naplňují malý klášter zázračným světlem, takže vzletný hlavní oltář a drobná kazatelna s početnými anděli činí dojem přátelsky se pohybujícího světla. Ve zvláštním protikladu k tomu se jeví na zdi visící obraz velmi vážného muže, stavitele kostela. Stojí v lékařské uniformě před slolkem s knihami, s receptem a přesýpacími hodinami v rukou. Za ním je napnuto plátno, na kterém je viditelný stín. Co může znamenat? Je to stín manželky, který ho celý život pronásledoval? To se již nedozvíme. Všemohoucí, před jehož trůnem stál, ho bude soudit, odměňovat nebo mu odpouštět. Je to obraz plný hádanek, podle kterých se odvíjel osud člověka. Zasmušilý pohled tohoto dávného muže diváka zneklidňuje. Obraz nese nápis: Joh. Max. v. Peytersberg, Doktor der Medizin, gest. 17.12.1763

Ke kostelíku je přistavěna poustevna, do které se Dr. Peytersberg nastěhoval 16.října 1753. V tmavé chodbě spojující poustevnu s kostelem visí zarámován jeho odkaz dotýkající se našeho srdce:

• Odvolávej se na svého Boha, dodržuj jeho zákon.
• Buď trpěliv v bídě, dej chudým chléb.
• Mlč, varuj sám sebe, snášej útrapy a nebuď závistivý.
• Necudnost míjej, hospodař s časem.
• Na příteli nestavěj, nevěř všem.
• Dívej se na sebe, ale nebuď u toho příliš přesný.
• Ošetřuj své zdraví a vládni své hubě.
• Nepřeháněj špatnou zprávu, i když by Ti vyhovovala.
• Stáří cti, mladé uč. Svůj dům obnovuj, hněvu se braň.
• Žij v čistotě, nedělej se moc důležitý.
• Buď rád sám, zustaň věrný svému já.

Během sedmileté války museli poustevníci své cely často opustit a rychle utéct. Ale vždy se vrátili, aby pomáhali mírnit bídu obyvatel. Peytersberg byl podle svého posledního přání uložen do hrobky v kostele, kam již před tím pochoval manželku a kde leží i jeho jediný syn. Umístění hrobky je na podlaze vyznačeno křížkem. Oba Ivanité podle přání zesnulého vedli dále svůj tichý zbožný život.

Roku 1782 dekretem císaře Josefa II. byly všechny poustevny zrušeny. Roku 1786 přišlo zmírnění, kostel P. Marie mohl zůstat otevřený, zatím co mnohé jiné, jako zdoňovský kostel na svaté hoře, musely být zavřeny. Tehdy bylo v Čechách 17 pousteven.

Bratr Evagrius zemřel v 76 letech 16. března 1786 a Ivan Hiller 7. srpna 1788 v 72 letech. Od té doby sloužil malý klášter jako byt pro kostelníka. Posledním byl Augustin Hlawatschke.